Všichni se již těší na ty dny, kdy je nebude budit ta odporná věc které se říká budík. A je jedno, zda je to samostatný stroj nebo aplikace v mobilu. Prostě nás nebude budit vůbec nic. Nanejvýše nějaký pták a šumění lesa. Nebo řev lva, pokud budete někde v divočině.
Po celoročním shonu a ruchu se lidé na dva či více týdnů vydávají za klidem, za pohodičkou a za velkým odpočinkem. Budou se jen válet a nic nedělat. Pokud to vydrží.
Vskutku jsou jedinci, kteří skutečně bez práce být nemohou. Nečinnost není pro ně stvořená. A tak i na dovolené řežou dřevo, malují byt, nebo staví chalupu. A když jsou někde mimo své zájmy, alespoň turistům v okolí vyčistí obuv či postaví stan.
Většina lidí však odpočívat umí, i když někdy lze váhat nad výrazem odpočinek nebo dovolená. Protože tito lidé se i na odpočinku chtějí potit a dřít ze sebe kůži zaživa. Například horolezci, nebo jiní sportovci. Ti nejedou na hory relaxovat, ale chtějí se vyšplhat nahoru tam, kam jede lanovka. Vyberou si nějakou nejméně schůdnou cestu a lezou. Ve výšce se klidně houpají na laně a při tom obědvají, nebo si čtou nějakou brakovou literaturu. Nu, nic proti tomu, komu je ve výšce dobře, tak ať si tam dělá co chce.
Spousta dalších lidí má také ráda hory, ale nemusí se drápat po skalách. Postačí jim turistické chodníčky, tedy značené cesty. Nebo i neznačené, pokud se na ně může vstoupit. Protože například v chráněných oblastech by se to rozhodně dělat nemělo. Mohlo by se tak přijít ne k cíli, ale k mastné pokutě. K ní se dá ovšem dojít třeba jen při pohazování odpadků. Protože já mívám v poslední době pocit, a nejen v ní, že někteří lidé jezdí do hor jen proto, aby zde zanechali něco, co se jim doma už k ničemu nehodí. Nebo jen pohazují zbytky od pochoutek a svačinek, které si přinesli. Ale i přes tato nemravy bývá na horách skoro vždy krásně.
